Michalův blog / Má smysl sledovat maratonský rekord v ryze ženském závodě?

25. dubna 2017 , Michal Procházka

Michalův blog / Má smysl sledovat maratonský rekord v ryze ženském závodě?

Původně jsem chtěl napsat standardní zprávu o maratonu v Londýně, jenže … vzhledem k okolnostem se dostávám k psaní teprve v pondělí večer, kdy referovat formálně o něčem, co se stalo před dnem a půl, v naší online době poněkud pozbývá smyslu. A jelikož nechci aspoň tentokrát nosit dříví do lesa, dovolte mi podívat se na závod v britské metropoli trochu jinak.

Je neoddiskutovatelné, že výkony vítězky Mary Keitanyové, ale i druhé v cíli Tirunesh Dibabaové jsou fantastické. Vždyť rychleji než 35letá Keňanka a o tři roky mladší Etiopanka běžela v historii jediná žena – Paula Radcliffeová, dvakrát v Londýně, jednou v Chicagu, a už je tomu dvanáct let a více. Keitanyová se s nedělním časem 2:17:01 zařadila na druhé místo absolutních statistik, Dibabaová s 2:17:56 na páté.

Přesto u jména prvně jmenované svítí na statistických webech značka WR a poražená se zařadila jako číslo tři za dosavadní světový rekord Radcliffeové (2:17:42 z Londýna 2005). Jako to? U žen totiž existují u silničních závodů dvě rekordní listiny: jedna ze smíšených závodů, druhá z „ryze“ ženských. A právě na tu zamířily nedělní výkony Afričanek. Pokud si nejste jisti odpovědí na otázku „proč“, nabízím v následujících odstavcích připomínku.

Jak vědí všichni běžci, ve většině silničních závodů – velkých, malých i nejmenších – se jedním výstřelem pouští na start všichni muži i ženy. Velkou výjimkou mezi maratony s oddělenými starty tvoří třeba právě Londýn, a běžně se takto soutěží v Japonsku. Před šesti lety však IAAF usoudila, že navzdory všeobecně uznávaným zvyklostem učiní smíšeným závodům přítrž. Jak jinak si vysvětlit iniciativu, která měla zrušit rekordy, které ženy dosáhly společně s muži – a hlavně s jejich dopomocí?

Proti revizi, která měla začít platit 1. ledna 2012, se však vzedmula velká vlna nevole. Vedla ji Paula Radcliffeová navzdory tomu, že by jí tak jako tak zůstal světový rekord, „jen“ zkrátka o minutu a půl slabší. Jenže, neozvaly se jen postižené ženy, proti plánu světové asociace vystoupili i pořadatelé – tehdejší pětice – maratonských majorů (WMM), mezi něž patřil už tehdy Londýn, a spolu s nimi i asociace silničních běhů (AIMS). „Situace, kdy nejrychlejší čas není uznáván za rekord, je matoucí a nerespektuje historii našeho sportu. Místo toho hodláme evidovat odděleně výkony ve smíšených i ryze ženských závodech,“ uvedly ve společném prohlášení WMM a AIMS.

IAAF tlaku ustoupila. A snad aby nemusela udělat vysloveně krok zpět, přijala návrh obou silných mezinárodních organizací. Dle mého názoru tak vznikl – s prominutím – paskvil. Abych parafrázoval prohlášení z roku 2011, situace, kdy máme na jedné trati dva rekordy jen proto, že při tom lepším čase pomáhali muži, jde proti smyslu sportu vtěleného do jednoduché formulky „rychleji, výše, silněji“.

Není snad cílem každého atleta dosáhnout nejlepšího času? A jaký je vlastně důvod, aby ženy nesoutěžili proti mužům, pokud to disciplína, jakou je silniční běh, velmi snadno umožňuje? Proč by tedy nemohli k rekordům pomáhat ženám muži, když jich je násobně více a mohou to dělat snáze? Já odpovídám, 1) ano je, 2) není žádný, 3) skutečně – proč ne?

Smíšené závody s úspěchem zavedly jiné sporty, třeba biatlon. Atletika učinila první krůček vytvořením reprezentačních družstev mužů a žen při proměně evropského poháru před osmi lety. Štafety dívek dohromady s kluky se pak testovaly předloni na dorosteneckém světovém šampionátu v Cali. Letos přišla premiéra „mixu“ pro dospělé na MS v krosu, a o uplynulém víkendu, jen pár hodin po maratonu v Londýně, pak také na dráze při světových štafetách. V Kampale i Nassau navíc mohli být nasazeni ženy i muži na libovolný úsek, takže se klidně mohli střetnout ženy s muži v přímém souboji.

Odpověď na otázku z titulku už asi tušíte. Zkrátka, k dělení pohlaví v bězích osobně nevidím žádné zásadní důvody. Až v roce 1960 mohly ženy opět běžet na olympiádě osmistovku, když se předtím po kolapsu několika závodnic na OH 1928 usoudilo, že je pro ně nevhodná. A pokud jde vytrvalostní závody, ještě v 80. letech neměly ke startům zelenou, buď musely startovat pod mužskými jmény či se dokonce potupně převlékat, aby jako muži vypadaly.

Vydělovat je v současné moderní sportovní době, která naopak smíšeným závodům přeje, je zpátečnické a proti smyslu atletiky a sportu. Mary Keitanyová pro mě rekord nezaběhla, předvedla „jen“ druhý nejrychlejší maraton všech dob. A je vlastně spíše škoda, že tak skvělá vytrvalkyně možná promarnila životní formu a nepokusila se o absolutní maximum. Pro mě tedy výkon dostává pouze statistickou poznámku „bez pomoci mužů, výhradně s ženami“. A jak to zní vám?


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu