Jirkův blog / Zápisky z Keni: Snídaně a večeře doma, na oběd do "hotelu"

8. března 2017 , Jiří Homoláč, foto: autor

Jirkův blog / Zápisky z Keni: Snídaně a večeře doma, na oběd do "hotelu"

Ahoj běžci,

na soustředění v Keni jsme načali už osmý týden. Vypadá to, že jde forma nahoru. Možná je to částečně způsobeno i tím, že váha jde dolů. Kromě zdejší nadmořské výšky mají Keňané ještě jednu výhodu: kvalitní stravu.

Když sem přijede Evropan, a místo hotelu, kde vaří víceméně evropská jídla, dá přednost bydlení v apartmánu mezi Keňany, může mu chvíli trvat, než se adaptuje na místní kuchyni. Základem zdejšího stravování jsou kukuřice, fazole, zelenina a mouka - pšeničná, ječmenná, jáhlová. A problém může taky nastat, když už jste zde dlouho a dostanete chuť na něco evropského, třeba na šunku a sýr...

Pak máte tři možnosti. První je, že si necháte zajít chuť. :-D Druhá, že za vámi někdo přijede z ČR a slíbené potraviny opravdu přiveze. Pokud se žádná návštěva z Evropy nekoná, zbývá už jen třetí možnost: podniknout výlet do nějakého většího města v okolí.

Pro nás připadá v úvahu Eldoret, do kterého se dostaneme v matatu (místní soukromá minibusová doprava) asi za 45 minut. Když budeme mít štěstí, tak v nějakém větším supermarketu sýr seženete. Například půlkilovou cihlu z místního mléka za "lidovou" cenu - v přepočtu 200 Kč. Je na výběr eidam, tilsiter, čedar i další, ale není třeba dlouho váhat, protože chutnají všechny přibližně stejně. Mimochodem za podobnou cenu koupíte v Itenu celá dvě kila krásného hovězího masa! :-)

Jinak v těchto městských supermarketech seženete v podstatě to stejné, co nabízejí české obchody. Iten je ovšem proti tomu spíš taková vesnice s docela omezeným výběrem. Ano, koupíte zde i sušenky a další sladkosti, ale jsme tu kvůli tréninku, a proto se snažíme jíst více jako Keňané.

A co tedy jíme?

Snídaně se odvíjí od toho, co mě čeká za trénink.

Před úseky nebo tempovým tréninkem si dám kousek buchty (z místní pekárny, novinka oproti loňskému roku) s medem. Anebo již zmiňovaný kousek sýra ... přiznávám, neodolal jsem, měl jsem "absťák". Trošku si to přisolím, protože buchty jsou nasládlé. Když je na programu dlouhý běh nebo volné klusání, dám si banán a - když je na skladě - tak i pár hrstí popcornu. A zapiji to černým čajem.

Když už jsme u něj, černý čaj je v Keni velmi oblíbený, však se v nedaleké oblasti jménem Kericho nachází nejlepší plantáže východní Afriky. Všichni zde pijeme čaj samozřejmě slazený třtinovým cukrem. Jak říká náš kamarád běžec a masér Stephen: "Sugar is power" (cukr je síla) a je schopný si dát do hrnku s čajem 3 (slovy tři) velké polévkové lžíce cukru. Pravda, občas za ním moc nezaostávám. :-D

Keňané většinou před ranním během nejí, protože vybíhají kolem 6:20, po doběhu spořádají balík toustového chleba, k tomu oblíbený černý čaj s mlékem a cukrem, což je něco jako místní tradiční nápoj, pozůstatek britské kolonie.

Oběd si nevaříme, místo toho navštěvujeme místní restaurace (nazývané trochu nepatřičně "hotel"). Střídáme dvě: "Venus a "Mama Rambo."

Ve Venus si dávám nejdražší jídlo a to "Mix special". Stojí v přepočtu nějakých 25 korun českých(!) a jde o fazole, fazole mungo, fazole s kukuřicí, chapati (pšeničná placka), rýže, zelí, špenát, občas jedna vařená brambora a pár maličkých kousků masa. Po obědě ještě zakousneme mandazi (něco jako vdolek) a k tomu keňský čaj.

U Mama Rambo si většinou něco objednáme dopředu. Těstoviny, brambory s fazolemi, salát z avokáda a zelí, fazole nebo chapati. Pokud Vás zajímá, proč se majitelce restaurace Veronice Wangari říká Mama Rambo, tak jejímu synovi, který má Downův syndrom, se říká Rambo. A aby toho nebylo málo, její pes se jmenuje Rocky. Asi je Sylvestre Stallone v Keni velmi známý.

Večeři řešíme už zase ve vlastní režii. Většinou vaříme rýži nebo těstoviny se zeleninovu směsí (rajčata, paprika, cibule, česnek). Nebo hutnou a chutnou fazolovo-rajčatovou polévku, která s chapati dokonale zasytí. Občas si uděláme vaječnou omeletu se zeleninovou oblohou a avokádem.

A čas od času zajdeme k dalšímu českému běžci Davidovi Vašovi na ugali. Ztuhlou kukuřičnou kaši, která je keňským národním jídlem. Mně moc nechutná. Z kukuřičných pokrmů mám raději mahindi (pečený kukuřičný klas) a nebo popcorn. Když ho u nás při masáži vidí Stephen, říká mu ugali - čili ve finále je asi jedno, v jakém stavu tu kukuřici sním. :-D

Když máme chuť na nějakou sladkost nebo svačinu, je na pořadu ovoce: banány, mango, papaya, ananas nebo zelené pomeranče. Všechno je kvalitní, má výraznou chuť a aroma, žádné skleníkové mutanty zde nenajdete.

K večeru nás někdy do města láká chuť na samosu (trojúhelník plněný mletým masem s cibulí a kořením). Maso si totiž sami nikdy nevaříme. Při místních hygienických podmínkách, kdy v masnách nejsou lednice, se nám vlastní zpracování masa nechce riskovat. Stačí těch pár kousků v "Mixu special" či samose.

Pro zajímavost uvádím ceník některých zdejších potravin a obědů:
Mix Special: 100 KES (keňských šilinků) na osobu (25 Kč)
Oběd u Mama Rambo: 80-140 KES/os. (20-35 Kč)
Mango: 20-40 KES (5-10 Kč)
Avokádo: 10-20 KES (2,50-5 Kč)
Chapati, Mandazi, šálek Kenya Tea: 10 KES (2,50 Kč)
Samosa masová: 20 KES (5 Kč)
Samosa zeleninová: 10 KES (2,50 Kč)


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu